Návštěva Památníku Terezín

Ve středu dne 2. října 2019 jsme v rámci výuky společenských věd navštívili Terezín – město, které za 2. sv. války sloužilo jako sběrné ghetto pro Židy z celé Evropy.
Z Českých Budějovic jsme vyrazili brzy ráno. Zpočátku cesta rychle ubíhala, ale před Prahou se náš autobus zasekl v několika kolonách, takže jsme dorazili těsně před 11. hodinou, na kterou byla domluvena návštěva Památníku Terezín.

Rozdělili jsme se do dvou skupin a prohlídka začala v Malé pevnosti, která sloužila jako věznice gestapa. První informace od průvodkyně dostáváme na správním dvoře, kde probíhal příjem vězňů. Procházíme branou s nápisem „ Arbeit macht frei“ a míříme k celám politických vězňů a Židů, které sem posílali z ghetta, jakmile se něčím provinili.
 Vstupujeme do místnosti, jež sloužila jako ubikace pro několik desítek vězňů.  Dlouhé, dvoupatrové pryčny, jedno okno, jeden kýbl určený pro vykonání potřeby, vynášený jednou denně. Otřesné podmínky, zápach, vši, svrab, blechy…Ale ještě horší to bylo v místnosti, do které zavírali jen Židy. Na několika metrech čtverečních se tísnilo až šedesát chudáků, kteří museli spát vestoje, nemohli pořádně dýchat, takže každé ráno vynášeli několik mrtvých.     

            
Vycházíme ven a míříme ke koupelně, ve které se mohli vězni jednou za měsíc umýt. Následují samotky bez oken, kde v naprosté tmě a zimě živořili lidé tak dlouho, dokud se z toho nezbláznili. Samotku číslo jedna, která okno má, obýval několik měsíců atentátník ze Sarajeva Gavrilo Princip. V jedné z cel byla zavřená i Milada Horáková. Nacistické řádění přežila, komunistické ne.
Následuje chůze pět set metrů dlouhým tunelem, na jehož konci se ocitáme na popravišti se střelnicí a šibenicí. Dovídáme se, že během války zde popravili asi 300 vězňů. Mlčky odcházíme z tohoto ponurého místa, procházíme tzv. Bránou smrti a najednou se ocitáme ve zcela jiném světě. Bazén, hřiště, parčík pro velitele tábora, dozorce a jejich rodiny. To vše jen pár metrů od místa, ze kterého nebylo návratu.

Na závěr prohlídky Malé pevnosti jsme zhlédli patnáctiminutový propagační film, který nacisté natočili pro Červený kříž a který měl celý svět utvrdit v tom, jak se v Terezíně všem internovaným dobře žije.
Autobusem jsme se přesunuli do centra města. Zastavili jsme na náměstí, které je docela pěkné, ale jaksi prázdné a opuštěné. Trochu jako město duchů.
Nejprve jsme si prohlédli Muzeum ghetta, které sídlí v bývalé škole, a jehož stálá expozice je věnována tématu „ konečného řešení židovské otázky“. Je zde soustředěno mnoho dobových dokumentů a exponátů, ale hlavně nekonečné seznamy jmen těch, kteří prošli terezínským ghettem a skončili v plynových komorách na východě.

Následovala prohlídka modlitebny s částečně zachovanými originálními kresbami a nápisy na stropu a na zdech. Nachází se na jednom z dvorků nedaleko náměstí.  Nad modlitebnou byly nedávno objeveny pozůstatky jednoho z tzv. kumbálků. To jsou minimální prostory, které sloužily jako příbytek pro řemeslníky pracující v terezínských dílnách. Avšak nejtypičtějším ubytovacím prostorem v terezínském ghettu byly hromadné ubikace v bývalých kasárnách.

Další naše kroky směřovaly ke kolumbáriu, hřbitovu a krematoriu. Temnou atmosféru těchto míst ještě podtrhlo chladné, pošmourné, deštivé počasí. Myslím, že nejen na mne najednou padla úzkost z toho, co se tady před léty dělo. Všichni bychom si měli uvědomit, že bychom si měli vážit svobodného života v míru, pohodlí a neřešit malichernosti.
Exkurze do Památníku Terezín nám pomohla vytvořit si přesnější představu o utrpení lidí v období války, zanechala v nás silný zážitek a silné emoce. Vše nyní vnímáme jinak a za to bychom chtěli poděkovat vyučujícím Mgr. Aleně Kotulové a Mgr. Aleně Novotné, které nám exkurzi zprostředkovaly.
 
Text: Martin Vichra, třída ME3.
Foto: Martin Pártl, třída ME3